Výchova a její tváře

Velká většina z nás vychovává své děti nejlíp, jak umí. Někomu to jde snáz, jinému hůř. Každý hledáme způsoby, které zabírají a snažíme se zvládnout svou rodičovskou roli dobře. Přesto to občas zaskřípe a my se s dětmi dostáváme do konfliktu. Proč?

Jednoduše by se dalo říci, kde dochází ke konfliktům, tam je problém ve vedení a skřípe komunikace. Umět s dětmi komunikovat není snadná věc. Znamená to víc, než s nimi jen mluvit. Znamená to naslouchat jim a snažit se jim porozumět. Je dobré znát něco málo o vývoji dítěte, respektovat jeho schopnosti, úroveň chápání a vědět, jak vypadá normální chování v určitém věku. V žádném případě to ale neznamená přijít o svou rodičovskou autoritu a vzdát se pravidel.

Autorita versus nezdravá tolerance

Osvědčený recept nebo výhradní způsob, jak se stát skvělým rodičem neexistuje. Nikdo z nás není a nebude perfektní rodič. Dobrá zpráva ale je, že každý z nás může být  dost dobrým rodičem. A to je skvělé!

Existuje několik stylů výchovy, které se od sebe dost podstatně liší. S některými výchovnými postupy se jako rodiče ztotožňujeme, nad jinými nám zůstává rozum stát. Někdy však  nerozeznáme stopy problematického jednání, protože se velmi podobají tomu, jak své děti vychováváme my sami.

Autoritářský způsob výchovy nedává dítěti možnost volby, neposkytuje mu možnost stát se samostatným, neptá se, co cítí, co si přeje. Rodič vládne železnou rukou a tím dítě omezuje. Často prosazuje kázeň tělesnými tresty nebo psychickým nátlakem.

Nezdravě tolerantní rodič neposkytuje dítěti žádnou orientaci, směr ani cíl. Dopřává mu vše, nač si dítě vzpomene. Pravidla jsou minimální, anebo se uplatňují nedůsledně. Jenou ano, pětkrát ne. Když dojde na ,,lámání chleba“ a je potřeba, aby dítě poslechlo, tak přicházejí sliby a uplácení dárky nebo sladkostmi.

Oba výchovné extrémy jsou neúspěšné a mohou vést ke vzpouře dítěte, zejména v pubertálním období. V důsledku takového vedení je dětem poskytována mizerná příprava na život. Nejsou dostatečně vybaveny nástroji, které by jim umožnily vyrůst, získat sebevědomí, převzít odpovědnost a v dospělosti být  dobrými rodiči.

Zodpovědný rodič uplatňuje svou autoritu v zájmu dítěte. Vychovává bezpodmínečnou láskou a vhodnými způsoby dítě usměrňuje ke kázni. Pomáhá dítěti poučit se ze zkušeností, naučit se sebekontrole, komunikovat o emocích a za své činy převzít zodpovědnost. Tento výchovný model přináší dítěti možnost rozvíjet svůj potenciál a charakter v přívětivém prostředí. V prostředí plném podpory, ale i jasných pravidel. Tam, kde vládne rovnováha mezi tím, co lze od dítěte očekávat, a co je v jeho silách splnit. Děti jsou emočně stabilnější a daří se jim v sociální interakci.

Jaké tváře může výchova mít ?

Stejná situace, jiné způsoby a výchovné přístupy, s nimiž se můžeme setkat.

Je po velmi silném jarním dešti a drobně poprchává. Jeden z rodičů se chystá jít s dítětem ven.

Kristýnka, 2 roky

,,Tak pojď, miláčku, maminka s tebou půjde na vzdoušek, ať se provětráš. Jéé, podívej, Kristýnko, tamhle je kaluž! No, to je něco, viď?“ Dvouletá holčička skotačí, pobíhá po ulici. Probíhá kaluží zas a znova, tam a zpátky. Špinavá voda cáká na všechny strany i na maminku. Maminka nijak nereaguje, usmívá se. Nakonec si holčička do kaluže sedne. ,,No, ty si to teda užíváš. To je legrace, viď?“ Holčička nereaguje a plácá se ve vodě. Když ji maminka poprosí, aby už šla, neposlechne. ,,Miláčku, už vyskoč, ať nenastydneš.“ Kristýnka objevila skvělou hru, která ji moc baví, proč by ji měla ukončit. Maminka znejistí a snaží se dcerku z kaluže nějak dostat ven. Slibuje čokoládu. Nedaří se. Po dlouhém přemlouvání a slibování všeho možného je už zoufalá. Těžko vysvětluje, že koupání v kaluži dobrá hra, když to před chvílí dovolila. Za doprovodu mohutného pláče a křiku odnáší nespokojené dítě domů. Obě jsou špinavé a mokré od hlavy k až patě.

Jestliže ve výchově nejsou žádná omezení či limity, dítě se domnívá, že nemusí poslouchat a všechno smí. Když se později ve školce nebo ve škole ,,srazí“ s pravidly a pevným řádem, nastane velký problém. Dítě je zmatené a frustrované, protože situaci nechápe.

Vojtěch, 3 roky

,,Ne, abys běhal do kaluží, Vojto. Všude je mokro, slyšíš? Pojď sem, kam zas běžíš. Něco jsem ti řekla. Tak ty mě neslyšíš, Vojtíšku? Vylez z té kaluže, kdo to má pořád prát. Ach jo, já už nevím, co s tebou. Proč mě neposloucháš? Už jsem z toho unavená. Asi to budu muset říct tatínkovi“, volá maminka na syna. Vojtovi je to jedno. Právě se rozhodl proběhnout všechny kaluže v ulici a maminku malinko potrénovat. Ta se snaží syna dohonit. Marně. ve hře ,,Kdo z koho“, Vojta jednoznačně vyhrává.

Chlapec není zvyklý na jasně vymezené hranice a pokud nějaké jsou, stejně se moc nedodržují. Ví, že když neposlechne, nic se nestane. A tak toho využívá. Tak rád by ale maminku přiměl k důraznému zakročení.

Anežka, 3 roky

,,Anežko, za chvíli spolu půjdeme na procházku. Začni se prosím tě převlékat, tady máš připravené věci. Já se také obléknu. Ještě ti musím dát pláštěnku a holiny, protože venku pršelo. Je tam hodně mokro, tak ať nejsme jako vodníci.“ Maminka nejprve holčičce vysvětluje kam půjdou, proč a kde se cestou zastaví. Dopředu motivuje k budoucím zážitkům. Anežka si s sebou bere svou oblíbenou panenku. Maminka dcerce dává instrukce: ,,Anežko, dávej na své miminko pozor, aby ti nespadlo na zem. Víš, co by se s ním stalo?“ Cestou maminka Anežce ukazuje přírodu a její změny po dešti. Maminka všechny kaluže obejde, Anežka to udělá po ní. ,,Anežko, podívej tamhle za plotem jsou zvířátka. Víš, jak se jim říká?“ Holčička je tak zaměstnaná pozorováním a povídáním s maminkou, že na nějaké kaluže nemá ani pomyšlení. Cestou domů ji maminka pochválí za to, jak se pěkně starala o svou panenku. Maminka je holčičce vzorem, uplatňuje pravidla  a motivuje ji. Obě společně zaměřují pozornost a komunikaci na dění kolem sebe. Anežka je vedena k zodpovědnosti i k uvědomění příčiny a následku.

 Patrik 3,5 roku

,,Jdeme ven, budeš se mě celou dobu držet za ruku. To ti říkám. Slyšíš? A jestli ne, tak si mě nepřej. Jdu pro noviny a hned zpátky. Všude je mokro. Ne, že budeš jak čuně. Pojď, nemám čas, chci koukat na fotbal“ praví otec. ,, Ale já bych chtěl jít na hřiště“ vyslovuje přání tříletý Patrik. ,,Na to teď není čas. Nechci nic slyšet. Dej mi ruku a jdeme. No, honem, dělej, pospěš si!“ ukončí diskuzi otec.

Táta vládne železnou rukou, dítěti nedává žádné možnosti, chybí prostor pro komunikaci, zdůvodnění. Chlapec se v budoucnosti stane více ,,závislákem“, než samostatným a zodpovědným člověkem.


Z vlastní zkušenosti doporučuji vyhnout se extrémům a zvolit zlatou střední cestu. Děti milují rutinu a pravidla, protože jim přináší jistotu. Potřebují k tomu také blízkost rodičů, lásku a oporu.